Víte, že i prarodičům může být uložena vyživovací povinnost? A jak to s ní je?

Víte, že i prarodičům může být uložena vyživovací povinnost? A jak to s ní je?

26.07.2022

Víte, že i prarodičům může být uložena vyživovací povinnost? A jak to s ní je?

V dnešním příspěvku Vám chceme přiblížit vyživovací povinností prarodičů, jejíž základ nalezneme v občanském zákoníku, který upravuje obecně vyživovací povinnost mezi předky a potomky, a to v obou směrech (§ 910 OZ a následující).

Otázkou vyživovací povinnosti mezi předky a potomky v aplikační praxi se zabývala řada rozhodnutí soudů i za předchozí právní úpravy, ale až díky sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu z r. 2016 (Cpjn 204/2012 k zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti) lze s pomocí soudů účinně postupovat, když povinný rodič neplatí, ale prarodiče mohou. Zde je rozhodující podmínkou, že povinný rodič prokazatelně a bez vlastní viny nemůže, např. je právně nedosažitelný (v cizině), je ve vězení bez možnosti pracovat či je zdravotně neschopen pracovat a živit se, což je ten nejčastější případ. Důležité je zdůraznit, že při návrhu na přenesení povinnosti na prarodiče soud uloží povinnost hradit výživné všem prarodičům podle jejich možností, tedy ne pouze rodičům toho rodiče, který vyživovací povinnost neplní (viz již letité, ale respektované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4.1.1966, sp. zn. 5 Cz 125/65 o okruhu účastníků, kterými jsou všichni 4 prarodiče). A právě toto, pochopitelně, v mnohých případech druhého rodiče od kroku podat soudu takový návrh odradí.

Povinnost výživného tedy mohou soudy i bez návrhu za splnění zákonem předvídaných podmínek uložit i jiné osobě než rodiči, a to v tzv. linii přímé. Statisticky se to však děje vzácně, kdy v průměru nejde o víc než deset osob za rok. Linie přímá zahrnuje předky a potomky, tato povinnost se tak ze zákona nevztahuje příbuzné v linii vedlejší, tedy sourozence, tety a strýce, švagry apod. Ovšem i tyto osoby mohou samozřejmě dobrovolně místo povinného rodiče výživu dítěte hradit, pak se jedná o plnění za jiného. V linii přímé naopak prarodiče neplní za rodiče (za jiného), ale sami za sebe, i když tato jejich vyživovací povinnost nastupuje až subsidiárně.

Podmínky pro vznik vyživovací povinnosti ze zákona mezi předky a potomky jsou následující:

  1. oprávněná osoba (dítě, ať už zletilé či nezletilé) je odkázána na výživu;
  2. povinná osoba (primárně rodič) má možnosti, schopnosti či majetek, aby mohla poskytovat výživné;
  3. poskytování výživného bude v souladu s dobrými mravy (viz § 1 odst. 2 OZ) a nedojde k zneužití práva (viz § 8 OZ)

Tyto podmínky platí obecně, tedy pro rodiče a děti, zatímco pro prarodiče a vnoučata je ještě dodatečná podmínka, že povinný rodič nemůže soudem určené či soudem schválenou dohodou stanovené výživné platit. Předmětem dokazování v soudním řízení je skutečnost, zda povinný rodič objektivně nemůže výživné hradit nebo prostě jen nechce. Po prarodičích lze u soudu požadovat výživné jen, když lze prokázat, že povinný rodič platit nemohl a ani nebylo možné výživné od něj vymáhat. Na toto nejsou jasná kritéria a posouzení konkrétní situace přísluší soudu, jedná se třeba o případ, když například otec je trvale v cizině na neznámém místě a nelze od něj výživné vymáhat, protože komunikuje s úřady jen prostřednictvím internetu se skrýváním údajů o svém pobytu. Jako podklad pro rozhodování soudu zde obvykle slouží zpráva Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Na druhé straně nelze například určit vyživovací povinnost, když otec vykonává trest odnětí svobody a může přitom ve vězení pracovat (tedy svůj stav zavinil, a přitom je schopen se živit, byť omezeně).

Co se týče rozsahu této vyživovací povinnosti pro prarodiče, tak výživné nemusí mít charakter pouhé spotřeby (tzv. nutné výživné), nýbrž rozhodující pro rozhodování soudu o výši výživného bude:

  1. míra potřebnosti oprávněného (dítěte);
  2. prokázané příjmy každého prarodiče či uplatnění tzv. nevyvratitelné domněnky o jeho příjmu v případě, že prarodič příjmy nedoloží (25-ti násobek životního minima).

Dalším rozdílem mezi vyživovací povinností rodičů a prarodičů k dítěti je to, že ve vztahu k rodičům platí, že děti mají právo na stejnou životní úroveň, zatímco ve vztahu k prarodičům požadavek na stejnou životní úroveň neplatí, výše vyživovací povinnosti se tak vyčíslí podle obecné úpravy občanského zákoníku (udržitelné příjmy prarodičů, rozdělení této vyživovací povinnosti podle počtu prarodičů), takže výsledná výše výživného často nebude shodná s výší stanovenou povinnému rodiči.

Nad rámec řečeného zbývá ještě uvést, za jakých podmínek zanikne tato vyživovací povinnost ze zákona:

  1. když povinný (nebo i oprávněný) zemře;
  2. když u oprávněné osoby (nejčastěji dítěte) pomine tzv. stav odkázanosti na výživu (právo na důchod, výživné v manželství, dostatečná výdělečná činnost);
  3. když u povinné osoby dojde k zániku schopnosti a možnosti poskytovat výživné (zpravidla ne v případě insolvence, kdy mají pohledávky z výživného přednost před všemi ostatními, s výjimkou odměny pro insolvenčního správce).

Mimo úmrtí povinné či oprávněné osoby ovšem nemusí být zánik vyživovací povinnosti definitivní, pro vyživovací povinnost, hovoříme o výživném zletilého, platí elasticita vyživovací povinnosti (tj. její obnovení) tehdy, pokud dítě nabylo schopnost se samo živit, avšak následně ji opět ztratí, např. z důvodu úrazu, nemoci a v dalších případech.

Pokud jste se ocitli v situaci, kdy řešíte právě problematiku vyživovací povinnosti prarodičů, obraťte se na nás, rádi Vám pomůžeme, kontaktovat nás můžete na info@bsak.cz.

 

Pomůžeme vám se zorientovat ve spletitém světě zákonů!

Kontaktujte nás!